Přečetla jsem si předchozí odstavec, abych se znovu ubezpečila, že jest téměř celý napsán v duchu kondicionálu. Nemám ho ráda. Myslím kondicionál. Kdyby se za mým domem nacházela písečná pláž, chodila bych každé ráno běhat. Kdybych měla bazén, pravidelně bych plavala. Kdybych bydlela u břehů Dunaje, vyrážela bych na kolečkových bruslích nebo na kole na dlouhé hodiny ven. Kategorie kdyby nabízí nepřebernou paletu možností a našeptává nám, že podmínky jsou proti nám. Že kdyby byly příznivější, tolik bychom toho dokázali!!!

Schopnost snít a představovat si, je vesmírně důležitá. Jak bychom mohli ocenit krásu, nebo vytvořit něco nového, pokud bychom nepoužívali obraznost? Nebezpečí se ale skrývá ve spřádání neživotných iluzí. Připadá mně, že se jako vlákna pavoučice Oduly, ovíjejí kolem toho, kdo nese prsten do Mordoru. Jsou lepkavé a pevné a znehybňující. A pokud zvítězí, zůstanou mezi skalami ležet vyschlé sarkofágy nenaplněných vizí a nežitých příležitostí.

Vyprostím z obalu reklamní sady jednu ze tří koulí, chladí dlaň a kovově se leskne. Něco se mně snaží říct a naštěstí nemluví francouzsky. „Kdybych mohla, chtěla bych se kutálet po cestičkách v parku, vysypaných pískem nebo drobnými kamínky. Proplétala bych se mezi spadenými klacíky, občas bych si odpočinula v jehličí nebo v loňském podzimním listí. Ukázala bych Ti, že umím i skákat, vyrážet ostatní koule, že jsem pomalá i rychlá a taktická.“ Rozumím, že se snaží vyjádřit něco trošku jiného: Kdybys chtěla, mohla bych se kutálet… Tak toto kdyby mohu na rozdíl většiny ostatních změnit. Protože tady jsem původcem děje já. Naleštím kouli a uklízím jí do jejího dočasného vězení. Nezůstane tam napořád. Vyrazím do světa a najdu místo, kde jí poskytnu šanci, aby předvedla, co slíbila. Tuším, že pokud půjdu příležitosti naproti, nebude zase až tak daleko, jak se zpočátku zdálo. Vive la Chance!

Zdenka Obrová