Petanque.cz - Petanque SLOPE

To jsem takhle vylezl včera poprvé letos ven na hřiště. V Lužánkách. S koulemi. Majíc (maje? maja?) několik volných chvil, čekajíc (čekaje? čekaja?) na... ale to je jedno.

I přihrnul si to můj budoucí soupeř a - že než odjedem, dáme jednu rychlou. Dobrá můžu vždycky. Sáhl jsem do kapsy pro cigaretu. Tu jsem měl, ale nenašel jsem oheň. Obrátil jsem se tedy na....ale to je jedno. Myslel jsem totiž, že slovy jednu rychlou myslí špinku. Jenže nemyslel tím to, co jsem já si myslel. Myslel jednu rychlou partičku pétanque. Cosi jsem zašomlal, abych nevypadal jako debil, který neví ce se asi tak na boulodromu obvykle dělá.

No pozor, od určitého věku už někdy nejsou věci tak jednoznačné, jak vypadají, ale mohou být úplně jiné! Člověk tak nějak najednou cítí, že by měl vědět, ale zjišťuje, že si najednou není tak úplně jistý, že sice se něco zdá a že by to mohlo, ale ono to nakonec dopadne tak, že to není. Ne, přátelé, po téhle zimě ještě ne.....no, jestli snad ano, tak jen trochu. No nic. Budu pokračovat.

Po trapné chvilce a - snad úspěšném - zamaskování tohoto politováníhodného omylu jsme se pustili do plení. Začal....ale to je jedno.

Jako odpověď na metrové "přilepení" soupeřovy koule ke košonku volím demiporte. Povedlo se. Parádní demi - koule je na půl cestě mezi kruhem a košonkem. Druhá koule není o mnoho lepší. Třetí koulí vše napravuji a málem soupeře předjíždím. Chyběl slabý půlmetr. Výsledek odpovídající hře - 0:3. Samozřejmě dělám, jako že nic. Vycením svoji thymolínovou (kdysi) náhradu, kterou mám umístěnou v místech, kde býval (kdysi) můj chrup. Jakože úsměv.

Dějství druhé - v této hře musím ukázat svojí silnou zbraní, kdo že je na hřišti pánem. Střílím. Už druhou koulí trefuji a snižuji na 1:3. Další dvě hry se nesly v podobném duchu - 3:3. A už tě mám, panáčku. Teď to rychle skončíme a jedem.

Hmm, no tak ne. 3:7.

Musím soupeře nějak rozptýlit. Vtipem? Ne. Volím grimasy. Smutný klaun. S mýni podočnicovými vaky a nadočnicovými oblouky snadné. A působivé. Nezabralo. 3:8. Tak jinak. Rozpačitý výrostek. To už není tak snadné. Po chvilce se mi přece jen daří vyhladit ty nejhlubší brázdy vyryté věkem a osudem do mé větry a cigaretami ošlehané tváře. Žádná odezva 3:9.

Tak něco jiného. Zkouším rozmarného hráče. Házím kouli co nejdál. Třeba se soupeř nechá nachytat a bude chtít dohodit ještě dál. Nenechal. 3:10.

Tak to teda ne....

Mobilizuji své síly. Dávám do hry všechno. Padám. Svíjím se na zemi. Vyskakuji. Křepčím. A znovu. A znovu. Až do úplného zemdlení. Mého. Mezi hody obíhám boulodrom, aby bylo vidět, kolik že mám ještě sil. Vzývám aktéry bílé i černé magie. 

Konečně úspěch. 9:10.

Je prakticky vyhráno. Závěry her mívám tradičně silné. Soupeř jako by už neexistoval. Vnitřně zcela uklidněn nahazuji košonek na devítku. Kouli pokládám dvacet centimetrů vedle košonku. Tak - a mám tě! Jistý si svým bodem - a vyrovnáním, abych v následující hře efektně uzavřel trojkou - odcházím pro cigaretu. Když se obracím zpět - leží na zemi soupeřův bod! Náhoda. Střílím. Míjím. Naštěstí i moji kouli. Pojistku u košonku mám, rozhoduji se střílet i svojí poslední koulí. Když trefím, soupeř nebude mít tři body. Když minu, v další hře vše otočím. Tedy dobrá. Jdu na to. Minu. Nezbývá než čekat. I druhá koule sopeřova je víceméně náhodná, opírá se o moji kouli - z vnitřní strany. Taky dobře. Za stavu 9:12 je psychická výhoda na mé straně. Znáte to - z dvanáctky se těžko utíká. Leč soupeř má ještě jednu kouli. Po cestě ne zcela jasnou trajektorií, kterou.... ale to je jedno - zcela určitě nemohl předem spočítat koule dojíždí, odráží se od mé jediné na hřišti, odráží ji do pryč - a končí na košonku.

Jeden by se z toho posral, dámy a pánové.

jpm